Jestli by se někdy vyhlašoval žebříček stylově nejvíce proměnlivých kapel, tak v devadesátých letech by jeho přední příčky bezpochyby okupovali PARADISE LOST. Jejich dřevní doommetalové začátky byly už po pár letech od debutu „Lost Paradise“ (1990) tytam a o 3 roky později se před nimi otevíraly zcela nové horizonty.
Tento proces započal už na předchozím albu „Shades Of God“ z roku 1992, jenž je dodnes poslechově možná jejich nejnáročnějším dílem. Tedy rozhodně v porovnání s posluchačsky mnohem přívětivějšími alby, které přišly po něm. Ačkoliv se mezi nimi vždy nacházelo dost spojovacích můstků, skok, který proběhl mezi ním a albem „Icon“ byl prostě i tak obrovský.
Co rok, to deska. Bylo to pro skupinu z anglického Halifaxu velice plodné období. Za spuštěcí mechanismus jeho vyvrcholení o několik let později lze považovat právě toto album. Ono totiž dokázalo skupinu definitivně odpoutat od obhroublých metalových stylů a postupně ji katapultovat někam, kam si možná ani Greg Mackintosh a ostatní zpočátku vůbec nedokázali představit. Evoluce, jež nasla svého zakončení na albu „Host“ (1999) však alespoň zpočátku žádný takovýto vývoj nenaznačovala.
„Icon“ je totiž stále třeskutě metalovým počinem, plným tvrdých kytar a vůbec všech vlastností typických pro podobu kovové muziky z počátku devadesátých let. „Shades Of God“ sice už mnohé naznačilo, přesto však míra melodiky jeho následovníka dokázala zaskočit i mnohé zasvěcené. Album je totiž doslova natřískáno melodickými refrény a tím, čemu se zvykne hovořit písně. Klasický model „sloka – refrén“ je zde využit takřka ve všech skladbách, ale to stále nebylo tím největším překvapením.
To přinesl až hlas Nicka Holmese. Vidím to jako dnes. Udivené pohledy mnoha překvapených fanoušků, kteří si kladli stále tu samou otázku: „Je to pořád ten Nick Holmes - majitel toho hlubokého growlingu z „Gothic“ anebo z „Shades Of God“?“ Nakřáplý „heavy“ vokál byl tehdy vším možným, jen ne tím, co by dosavadní posluchači PARADISE LOST od nového alba očekávali. Dobová přirovnání k projevu jistého Jamese Hetfielda na jistém „černém albu“ nebyla vůbec mimo a podobné názory přetrvávají do dnešních dnů.
„Zmetallicovatění“ hudebního projevu však bylo mnohem hlubší, než jen na vokální úrovni. Zásadní revizi byl podroben proces skládání jednotlivých písní. Přímočará rytmika, chytlavé motivy a silný příklon k melodice dávaly tušit, že se skupina hodlá postupně etablovat i v jiných teritoriích. V těch původních už jakoby řekla vše podstatné a hledala hlavně nové výzvy. Do těch se zakousla až s neobvyklou jistotou. V jednotlivých skladbách byste náznak nesmělosti, či nerozkoukanosti pramenící z menší zkušenosti s „hitovými“ písněmi (za tu lze z minulosti považovat snad jen dnes už klasickou „As I Die“), hledali jen marně.
„Icon“ je od svého úplného začátku deskou nesmírně sebevědomou a dones i svěží, která nepřestává bavit jak svým celkovým provedením, tak jednotlivými nuancemi, které tvoří hlavně jeho nejzdařilejší položky. Zvuk kytar je stále dostatečně ostrý a tentokráte i patřičně „heavy“, což bohatě postačuje k tomu, aby i při tak obrovském stylovém skoku nedošlo k přetrhání pevného pouta s minulostí. Ta je zde, kromě stále silné melancholické nálady, zastoupena hlavně díky pomalejším kouskům, které nepřestávají dýchat patřičně doomovou atmosférou. „Joys Of The Emptiness“ anebo ještě více „Colossal Rains“ svojí truchlivostí a naléhavostí velice silně odkazují k předchozím dílům a přesto stojí pevně oběma nohama ve žhavé (tehdejší) současnosti.
Najdou se však i písně, jež jsou zde tak trochu nad plán a zbytečně tak navyšují stopáž jinak výborně sevřeného alba. Závěrečné outro „Deus Misereatur“ na rozdíl od zbytku nahrávky už dnes vzbudí jen shovívavý úsměv a taková „Poison“ představuje zase trošku zbytečně překombinovanou záležitost bez nějakého kompaktního děje či sdělení a dodnes při poslechu „Icon“ tvoří jen křoví před nástupem jednoho z největších hitů v historii PARADISE LOST.
Můžeme se smát, že k jeho zkomponování byl použit jeden z nejtriviálnějších kytarových riffů, kterému sekunduje stejně nekomplikovaná rytmika, ale když Nick Holmes v refrému „True Belief“ prosí naléhavě o tu svou „pravdivou víru“, jste zoufalí z toho, že mu nedokážete pomoci. Skladba, která možná i tak trochu nespravedlivě symbolizuje celé album, však ani po těch letech neztratila nic ze své intenzity a nepopíratelného kouzla pramenícího z efektu „z hovna upleteného biče“.
Když pár měsíců po vydání „Icon“ zazněl v jedné televizní reklamě na autorádia jistého skandinávského výrobce spotřební elektroniky úvodní klávesový motiv z „Embers Fire“, jakoby tím byl i završen proces vyvržení skupiny z útrob metalového undergroundu. Další dění v průběhu devadesátých let jen potvrdilo vše, co už bylo možno vypozorovat i na tomto albu. Oddané fanoušky metalové obhroublosti ještě úplně zklamat nedokázalo, ale zatím je pouze důrazně upozornilo na fakt, že pro vstřebání dalších ambicí PARADISE LOST budou potřebovat mnohem více žánrové otevřenosti, než kdy předtím.